Cesta z dovolené, aneb stromy pro život

Ještě než opouštíme bulharské Primorsko, dostává se nám informací od Kristových pomocníků, že z Bělehradu, kde budeme nocovat, nemáme hned po snídani vyrazit domů, ale až po obědě. Dokonce nemáme ani navštívit jeho historické centrum. Překvapuje nás, že bychom měli  celé dopoledne trávit nečinností v nové čtvrti, kde se nachází náš hotel. Ale jsme zvyklí poslouchat, tak vše přijímáme.

Večer, po příjezdu do Bělehradu, se vracíme z večeře z nedaleké restaurace.  Je tma a teplota ani teď, v deset hodin večer, neklesá pod třicet stupňů. Přecházíme světelnou křižovatku a nahlas se ženou přemýšlíme, co tu budeme celé zítřejší dopoledne dělat.

Hned na kraji ulice, mezi čtyřproudou silnicí a chodníkem, začíná daleko se táhnoucí stromořadí, alej vzrostlých platanů. Než přijdeme od prvního ke druhému, zaráží mě v obrazové paměti neobvyklá aktivita prvního platanu. Vracím se k němu pohledem a mému vnitřnímu zraku se skutečně  objevuje jeho oživující bytost, jak na mě mává a upřímně mě zdraví. Je to mužská bytost, asi tři metry vysoká, s kloboukem, vypadá na sedmdesát lidských let, ale působí na mě zároveň velmi vitálně, hravě a mladě.

Celá situace vyvolává dojem připravenosti, naplánovaného děje. Zdravíme se. Druhý, mladší platan,  vzdálený asi patnáct metrů, se také přidává do telepatické diskuze.

„Ano, čekáme tu na tebe, platany v Primorsku nás o všem informovaly.”, říká první strom.  A kam až moje vnitřní oko dohlédne, po celé délce nekončící aleje se z kmenů platanů  vyklánějí jejich „duše” a kynou nám k pozdravu. Naše dcery sice vědí, že jejich rodiče nejsou úplně ve všem vždy normální, ale pro jistotu s nechápavým kroucením hlavou odcházejí kus dále, a s brbláním, že je zdržujeme, si v nutnosti čekání znuděně sedají na opuštěné schody v polotmě. Zejména mladší dcera se snaží přidat k pohrdavému pohledu cosi verbálně drzého.

V dřívějších článcích, www.duchovni-zivot.cz/clanky, jsme si řekli, že všechny rostliny jsou spolu spojeny, nejtěsněji v rámci svého druhu. Celá rostlinná říše je jeden duchovní organizmus. To znamená, že všechny děje jsou vnímány celým systémem jednotně. Stejně tak funguje přenos informací. Vlastně nejde o přenos z místa A do místa B; všechny informace jsou přítomny v tomto živém jemnohmotném světě rostlin kdekoli na světě. Podobně je tomu v živočišné říši i dalších, a život tak vytváří ucelený jednotný duchovní systém, kde vše souvisí se vším, a to jak horizontálně, tedy v rámci druhů a podob života, tak vertikálně, jsouc spojeno jedním oživujícím principem. Zde se nabízí citovat Komenského: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme; a cokoli se tu koná, všech se týče.”

Vzpomínám si, že v Primorsku jsme si se ženou již na přelomu července a srpna všimli, že tamní platany podél silnic ukazují už nažloutlé listy. Faktem zůstává, že celé léto téměř nepršelo.

První bělehradský platan zachytil moje myšlenky a přirozeně pokračuje ve svojí  řeči:

„My platany jsme dobré a vhodné stromy pro městkou zeleň. Ale člověk nás nesmí vysazovat tak daleko od sebe. Všude je a bude nedostatek vody, a proto lidé naše kmeny nebudou zalévat. Potřebujeme vodu, ale vzdálenost mezi námi nás o ni připravuje.“

Přes umělé noční osvětlení si nyní všímáme, že v pořadí druhý platan se nemůže chlubit sytě zelenou barvou svých velkých listů. Vypadají nepřirozeně matné a světlé,  jako z jiného světa.

„Tato vzdálenost mezi námi (cca 15metrů) musí být poloviční nebo až třetinová, nejlépe ze všech stran. Pokud budou naše kmeny stát v těsnější blízkosti vedle sebe, umíme si sami vytvořit vlastní ekosystém, ve kterém si sami budeme hospodařit s vodou, kterou potřebujeme k životu. Jsme schopni si navzájem s vodou pomáhat a směrovat ji tam, kde je jí potřeba, abychom společně jako rodina platanů přežili. Je potřeba nevysazovat stromy jen za sebou nebo vedle sebe, ale je nezbytné vytvářet husté kruhové nebo oválné stromové plochy jak na nových místech, tak na místech, kde jsou stromy už vysázené a vzrostlé. Naše přežití a udržitelný život přispěje k řešení stále se zvětšujícího horka a nedostatku vody ve městech. Lidé ve městech později ocení tento nový nezvyklý způsob výsadby. Se změnami je potřeba začít hned, proto dostáváš tyto informace, abys je zveřejnil. Naše požadavky se budou jevit mnohým odborníkům na život rostlin a stromů ve městech jako nesmyslné. Přesto je potřeba tyto změny co nejdříve udělat, jinak může být pozdě, protože v zemi už žádná voda nezůstane.”

Byl jsem už po celodenním řízení velmi unavený. Platan to poznal a řekl, ať přijdu ráno.

Následujícího rána po páté hodině už vstávám, opouštím spící rodinu a jdu opět navštívit stromového přítele.

„Jsme schopni na rozdíl od jiných stromů efektivně čistit městské znečištěné ovzduší zejména od aut. Platany by měly být vysazovány u každé křižovatky ze všech stran ve shlucích  několika stromů blízko sebe. Po městech se tak na různých místech začnou tvořit větší či menší  platanové  ostrůvky a ostrovy.“

Chtěl jsem se zeptat, zda je dobré s platany vysazovat i jiné stromy. Odpovědi se mi dostává okamžitě.

„Není dobré do společnosti platanů vysazovat i jiné stromy. To proto, že naše společenství platanů, nikoli jako jedinec, má větší sílu pro sebe shromažďovat vodu, a ostatní stromy by tak naší přítomností trpěly.”

Pak se ještě dožaduji, aby mi řekl vše, o čem mám napsat.

„Počet našich mladých stromů vhodných k zasazení je velmi nízký. Existuje  velmi málo míst, kde se naše malé stromky pěstují, než vyrostou, aby ve městech plnily svůj účel. Platany jsou určeny ku pomoci městům zachránit život. Bude nezbytné zřídit místa, kde se platany budou rozmnožovat, protože bez pomoci člověka to ve městech nedokážeme.”

Napadá mě, zda osobně nemám takovou činnost začít realizovat.

„Ty máš jiné úkoly.”, zní odpověď. „Ale teď běž dále do parku, ať máš všechny informace.”

Rozloučili jsme se a pomalu vnímavě mířím ke krásnému bělehradskému parku. Dole, na jeho severním konci, nacházím nádherný obrovský platan. Jeho koruna má v průměru dvacet metrů. Rozhodně nevypadá, že by strádal. Zdravím ho a dávám mu prostor vyjádřit se.

„Moje koruna je opravdu obrovská. Dorostla takových rozměrů, protože má místo a zejména vodu. Vody mám dostatek zaprvé proto, že tráva je tu každý den pravidelně a dostatečně zalévána, a zadruhé moje dlouhé kořeny pátrají velmi hluboko, aby dosáhly na podzemní vody z nedalekého  Dunaje. Jestliže nebudu mít dost vody, jestliže o ni přijdu, bude mi velká koruna a vzrůst na obtíž. Proto je lepší vysazovat mladé stromy blíže u sebe a hustěji v kruhu.”

Poděkoval jsem a pokračuji dál. Za chvíli slyším u chodníku štěbetavé překotné volání mého jména. Nějaké mně neznámé keře se dožadovaly pozornosti a nezvykle mě nutily, abych utrhl jejich listy. Nedůvěřivě jejich přání plním. Listy téměř není možné utrhnout. Jejich povrch působí v dlani a na prstech ruky drsně a tvrdě. Domnívám se, že je to druhem keře, ale vysvětlení přichází rychle:

„Nene, my takové nejsme, to je suchem, nedostatkem vody. Nás nikdo nezalévá a kořeny máme mělké.”,  nechaly se slyšet keře oživované malými ženskými bytostmi.

Po několika dalších desítkách metrů míjím háj černých borovic středního věku a ptám se jich, jak se jim tu žije.

„Nám se žije dobře, jsme zvyklé na sucho, nevadí nám málo vody.”

Je skutečně cítit, že jsou spokojené také proto, že jsou tu spolu bytosti jednoho druhu stromu a podobného stáří. Takový malý borovicový dýchánek.

Po snídani máme za úkol ještě celá rodina projít parkem. Naše kroky jsou zavedeny doprostřed, kde stojí osamocený asi třicet metrů vysoký topol. S ním mám ještě promluvit. K mému překvapení se v jeho kmeni zjevuje vysoká  ženská bytost s dlouhými černými vlasy, asi padesátnice s příjemným obličejem. Čekal jsem sice mužskou postavu, ale tato působí velmi jemně a vlídně. Ihned se mě zmocňuje pocit, že nás už očekává. S úsměvem na tváři mi vysvětluje, že informace od  ní jsou posledním nezbytným  střípkem do tohoto článku.

„My, topoly, jsme, podobně jako platany, stromy budoucnosti. Nemáme sice chránit města před suchem a vedrem, nemáme čistit znečištěné ovzduší velkoměst. Naší schopností, vlastností, je komunikace s jemnohmotnými světy nejen rostlin, ale také zvířat, nerostů a lidí a s ní spojená ochrana míst, pozemků a člověka. Jsme vysílači i přijímači zároveň. Lidé by nás měli vysazovat všude na hranicích, rozích, obvodech a uprostřed území, kde žijí. Jsme ztělesněním ochrany a nového života. Každý novorozenec by měl mít svůj topol. Skrze nás lze komunikovat s neviditelnými světy dosud nenarozených či již zemřelých. Sloužíme jen Bohu a Jeho vůli, proto jsme pro budoucnost lidí důležití. Člověk se od nás může mnohému naučit. Jsme skromné a rychle rostoucí stromy. Naše přítomnost přispívá k vytváření nezbytné harmonie člověka s přírodou a životem.”

Tímto setkáním s topolem končí naše dopolední prohlídka části jemnohmotného Bělehradu. Světlí Kristovi služebníci věděli dobře, že nebudeme hned po snídani pokračovat dále v cestě. Nyní víme i my, že jsme tu měli co dělat, než odjedeme.

23.8.2019 Bělehrad