Smrt

30.07.2020 12:20

 

 

Dnes mám od Krista za úkol popsat v článku, co se stalo ráno, když jsem se probudil.

Sotva otevřu oči a nabudu denního vědomí, vidím vedle svojí postele stát duši zemřelého muže. Vypadá na šedesát, postavou mi připomíná vyhublého bezdomovce, který se hrbí pod tíhou svého strachu ve vlastním světě temnoty. Vím, že mě nevidí. Ohnutá záda a pátravý pohled prozrazují také nejistotu, přesto si udržuje svoje vědomí v činnosti. Kristovi služebníci Světla mi vyřizují vzkaz od Pána, že se mám se zemřelým spojit, promluvit s ním a odvést ho přímo ke Kristu na náhradní planetku pro zemřelé.

Ukotven v modlitbě ke Kristu se po chvíli pomalu a klidně přibližuji k duši ztrápeného muže tak, aby si mě všiml. Vstupuji do jeho světa strachu a temnoty dost blízko, aby mě mohl vidět. Jelikož není v bezvědomí nebo pohlcen příliš svým lpěním a emocemi, dokáže si uvědomovat skutečnost sebe i svého okolí. Jakmile mě zahlédne, okamžitě ví, že mu nechci ublížit, dokáže mě identifikovat jako člověka, jako někoho, koho zná ze svého pozemského života, a téměř do mě narazí se slovy:

„Pomoz mi.”

Rukou se dotýká mojí paže a nyní mohu cítit, že se uklidňuje, a vidím, jak se v srdci jeho duše probouzí malé mihotavé světýlko.

„Nemusíš se bát, mám ti pomoci jít dál,” tykám mu, protože náhle vím, že v tomto konkrétním případě je to pro důvěru zemřelého lepší a nemám se tomu bránit.

„Já jsem umřel, já jsem umřel,” chrlí na mě nebožtík svoje překvapení, „já jsem umřel a žiju dál, pořád dál žiju, jsem mrtvý a dál žiju.”

Jsem rád, že mu nemusím vysvětlovat, že zemřel, protože sám je natolik uvědomělý, že skutečnost poznává. Ví, že nemá už hmotné nemocné tělo, které vypovědělo službu změnami uměle vytvořeného koronaviru v buňkách pod vlivem záření pět gé.

Po svém nemocném těle netouží, netouží ani po životě, který vedl ve hmotnosti, jen chce pryč z tohoto temného místa. Avšak sžírá ho strach, prozření a pocit hanby.

„Celý život jsem nevěřil, že po smrti něco dál pokračuje. Celý život jsem žil v nevědomosti, jako bych ho promarnil. Byl bych žil jinak, kdybych věděl, že smrtí těla nepřestávám žít. Tolik chyb jsem proto udělal, tolik věcí bych udělal jinak. Ta lítost je příšerná, ubíjí mě to. Marnost, že už nic nezměním na tom, jak jsem dosud žil, mě trhá na kusy. Je mi špatně ze sebe samotného, takovou hloupost udělat.”

S tichou modlitbou ke Kristu ho nechávám vypovídat. Celý se chvěje a třese v hlubokém prozření a lítosti. Malé světýlko v jeho srdci se pomaloučku zvětšuje. Vidím poškození jeho duše od pět gé frekvencí, jež zasahují i schopnosti správně vnímat sebe a vůbec skutečnost.

„Pojď, pomalu půjdeme. Doprovodím tě ke Kristu. On ti pomůže. Pomůže tvojí duši i všem poškozením, která si přinášíš z pozemskosti,” a pomalu opouštíme temné místo směrem vzhůru.

„Já jsem nikdy nevěřil, že Kristus je, že existuje, jak bych se s ním mohl teď potkat? Hrozně se stydím.”

„Neboj se, vše se změní, tobě bude lépe a uzdravíš se. Kristus ti nabídne pomoc; přijmi ji, prosím tě.”

Snažím se, co mohu, abych muže uklidnil. Jak stoupáme blíže Světlu, Láska z Něj sílí a uzdravuje zkoušenou duši. Postupně výčitky a pocity hanby ustávají a dostavuje se nepopsatelná úleva v odpuštění vin. Můj svěřenec už ani nemůže mluvit, natož se litovat. Celou svojí bytostí vnímá a zažívá největší dosud nepředstavitelnou Milost, Milost od Krista.

Světlo zaplavuje celý prostor, ve kterém se vznášíme. Ještě chvilku zakoušíme věčnost a pak se nad námi otevírá brána Světla, v níž stojí Sám Kristus ve Svojí záři a Svýma rukama se osobně ujímá slov zbavené a Milostí paralyzované duše jednoho človíčka. Než je oba pohltí Světlo, Kristus se ke mně s úžasným klidem otáčí a celou mojí duší jako meč, nezpochybnitelně, prochází Jeho slova:

„Děkuji ti.”

On, Kristus, děkuje mně!? Jaká to škola pro mě! To já mohu jedině děkovat Jemu, že pro Něj mohu pracovat. A také děkuji a jsem vděčný, jak jen člověk může být. Tedy nedostatečně.