Předvelikonoční návštěva Osvětimi

Vyrážím s manželkou, tentokrát bez dcer, na víkend do Krakova. Počasí nám přeje, stihneme projít vše, co jsme si předsevzali, a navštívit zejména dojemnou  Katedrálu na Wawelu s hrobkami králů.

V pondělí, 14. dubna, se máme na zpáteční cestě zastavit v Osvětimi, kde jsme dosud nikdy nebyli, aniž bychom museli vstupovat dovnitř do obou areálů koncentračního tábora. Pro naši práci fyzický vstup nepředstavuje nezbytnou nutnost, naopak dostáváme doporučení zdržet se venku kvůli velmi špatným energiím, navíc ušetříme spoustu času, který bychom strávili v nekonečných frontách zejména mezi zájezdy školních výletů.

Areál Osvětim I proto míjíme a pomaloučku se blížíme k prostoru Osvětim II (Osvětim-Březinka, Auschwitz - Birkenau). Zde se zdržuje výrazně méně lidí i autobusů, proto rychle parkujeme a míříme pěšky  ke známé hlavní bráně tábora, k níž vedou jedny koleje;  jako by naznačovaly pouze jeden směr.

Navzdory předpovědi vládne docela slunečné počasí, teplo, což také přeje smyslu naší návštěvy. Nehodláme jít dovnitř, řídíme se radami shůry, proto nespěcháme, pořizujeme fotografie tohoto děsného místa a snažíme se maximálně naladit na to, co není vidět skutečnýma očima.

Slunce svojí kulisou zakrývá neskutečnou temnotu, která nevykazuje jen prostorový rozměr, ale působí také jako obří generátor nepříjemné  energie, mohutných silných  vln  emocí, které se nás snaží pohltit, vtáhnout do sebe,  a zejména vnímám neuvěřitelnou  beznaděj, která na nás  hlasitě dýchá a takřka nám nedovoluje myslet na nic jiného. Stěží nám lze dýchat, nadechnout se, stěží nám  lze udržet slzy v očích a necítit spoluúčast a spoluzodpovědnost.

 Duchovní prací zkoumáme jemnohmotný stav jak zde v Březince, tak i v areálu Osvětim I. Shůry dostáváme informace, že se zde v obou táborech nachází celkem 1.758.678 (jedenmilionsedmsetpadesátosmtisícšestsetsedmdesátosm)  duší zemřelých lidí a také na 250 temných bytostí, které jsou přitahovány, živeny nebo i vytvářeny lidskými dušemi. Tyto temné bytosti doslova pohlcují a paralyzují duše zemřelých, udržují je v nevědomosti a neschopnosti vymanit se ze své situace už 80 let. Vnitřním zrakem viditelná temnota se zdá být nesrovnatelně silnější v táboře Osvětim I. Nemůžeme odsud odjet, aniž bychom se alespoň pokusili pomoci lidským duším uvězněným 80 let v těchto trýznivých podmínkách, přestože to množství duší je těžce  představitelné, absolutně pohlcující, nečekané,  snažící se nás přesvědčit, že máme  práci s nejistým výsledkem do konce života. Lidská logika našeptává:

„Toto nemá smysl, jeďte domů a užijte si zbytek života.”

Je nám jasné, že bez pomoci Krista, bez Milosti od Krista, nezmůžeme nic; Jeho Milost potřebujeme všichni, protože naše viny proti Boží vůli jsou tak velké, že bychom je nikdy nemohli odčinit, vyrovnat, splatit dluhy. Proto všichni potřebujeme jako lidé nezbytně Milost. Proto je také potřeba všem lidem odpouštět a konečně odpustit.

Mezitím přicházíme vedle kolejí k hlavní bráně, k hlavnímu vstupu. Všude kolem nás proudí davy lidí, zejména dětí ze školních zájezdů, nic netušících o tom, co se tu děje. Při chůzi vně kolem vysokého plotu s ostnatými dráty mobilem fotíme, co nám naše  pozice dovoluje, a přitom soustředěně duchovně pracujeme. Nejdříve se ukotvujeme v pozici Lásky a Světla, jinak nelze duchovně pracovat, zejména ne v takových extrémních podmínkách.

Po úvodních modlitbách přichází na řadu naše prosby ke Kristu o pomoc všem duším zde uvíznutých. Přirozeně si uvědomujeme, že i takové posmrtné stavy vyplývají z karmy duší, přesto se snažíme jednat v souladu nejen s Boží vůlí, vůlí Krista, ale také v souladu s naším lidským svědomím a posláním.  

Cítíme, že jako první musíme nechat odstranit všechny temné bytosti. Pokud by se tak z Kristovy vůle nestalo, duše zemřelých by se neosvobodily ve svém vnímání a vědomí, naše snaha jim pomoci by nebyla úspěšná, nebo jen částečně.

Díky Milosti od Krista se po chvíli daří začít odstraňovat všechny temné bytosti a jejich energie. Nyní nastává okamžik plný Milosti pro mnoho přítomných  duší, protože se po desítkách let poprvé zastavují ve své horečné emocionální neuvědomělé činnosti a pociťují úlevu, absenci nutnosti sloužit temnotě, ať už svojí nebo cizí.

Nyní naše prosby směřují ke Kristu o pomoc všem duším, za jejich osvobození z těchto hrůzných míst, kde našly svoji tělesnou smrt, často za obrovského fyzického a duševního utrpení. Zde k nám přichází zvláštní akt uvědomění toho, co se děje.

Sám Kristus se snáší ve Své viditelné přítomnosti nad dušemi zemřelých, aby Ho všechny viděly. Velká část celkového počtu duší, většina, Ho vítá s radostí, nadšením. Chápe spásu, kterou Kristus přináší, a jsou připraveny k odchodu. Jako by tím osmdesátiletým posmrtným utrpením dozrály, učinily pokání, změnu. Přesto nemohou odejít, protože jim zbývá naučit se ještě něco. A teď přichází role pro mě, kdy jim musím vysvětlit, co se od nich očekává. Proto se stávám součástí tohoto obrovského shromáždění duší zemřelých, pro mě dosud nepředstavitelného. Naštěstí v jemném světě je čas i prostor jinak zakřiven, proto se všichni vejdeme na relativně malé místo tak, abychom se všichni viděli a slyšeli. Proto také pro tyto duše osmdesát let představovalo nekonečné bezbřehé utrpení bez konce.

A teď před ně všechny musím předstoupit a vysvětlit jim, co mi přichází jako pochopení až nyní.

„Jsem člověk jako vy všichni. Dnes vás zaplavuje  Milost od Krista, našeho Pána a Spasitele. Děkujte Mu a prožijte svoje přijetí Milosti od Něho. Konečně víte, že On je Milostí i Spásou všem lidem, i vám. Konečně jste Ho přijali, rozumíte Mu a jste připraveni Mu sloužit po všechny vaše dny. Vy jste v sobě dokázali učinit pokání a vaše změna je viditelná. Jste odhodláni Kristu sloužit, protože už víte, že jen On vás může zachránit. Uvědomujete si svoje chyby z minulosti, kdy jste Ho nepřijali, odmítali, hanobili, zesměšňovali, mučili a zabili. Dnes k vám přichází Jeho Milost a Spása. Ale nemůžete odejít, protože ne všichni z vás tady zemřelých učinili pokání, ne všichni pochopili, ne všichni vědí to co vy. Musíte pomoci svým kolegům, kamarádům, známým, přátelům i nepřátelům, aby i oni mohli s vámi odsud odejít. Musíte se ještě naučit, že člověk nemůže být šťastný bez štěstí jiných lidí. A proto se ohlédněte zpět, kde jste zanechali nemocné, nemohoucí, nenáviděné nepřátele, lidi jiných ras, vyznání, a pomozte jim. Když každý z vás pomůže jednomu nemohoucímu, nikdo tu nemusí zůstat.”

Cítím z nich trošku zahanbení, ale také ochotu vše napravit, protože věří mým slovům. Ovšem nebývá jednoduché se rychle změnit, mnozí musí překonat svoji nevoli, ale odměna svobody a Milosti je lákavá. Když zvládají sebe ovládání, přichází ovšem nečekaný problém. Duše lidí, které nejsou ještě připraveny k odchodu, se nechtějí podřídit, nechtějí naslouchat, mnohé trvají na svých dávných přesvědčeních a otevřeně vyjadřují vůči Kristu nenávist, výčitky a neochotu Ho uznat jako Božího Syna a Spasitele. Některé jiné duše se nadále oddávají černé magii, vyslovují kletby, nenávidí svoje vrahy a celý svět, jsou zcela pohlceny svým stavem.

Začíná velká práce na pomoci ztraceným duším v tomto posmrtném stavu trvajícím 80 let. Snažím se jim ukázat, jak se z toho sisyfovského naladění nezbláznit. Každou nepřipravenou duši je potřeba uvědomit dotykem, vzít ji za ruku, promluvit na ni o Milosti, která právě přichází, o možnosti odejít z tohoto místa. A teď na řadu přichází úžasný fenomén. Snažícím se připraveným se pomaloučku začíná dařit svoje spolubližní přivádět také ke spáse, k odchodu. A jakmile počet zachráněných připravenými nebo mnou dosáhne určitého ne většinového množství, stane se zázrak. Jako ve vlnách se k Milosti uschopňují další desítky a stovky duší a celý proces začíná pozvolna běžet autonomně. Je to úchvatná podívaná, nabízející zvláštní pocit zadostiučinění.

Druhý, i třetí a čtvrtý den po návštěvě Osvětimi pokračujeme v práci, duše pomaloučku odcházejí ze Země, vznášejí se kolem Krista vytvořeným portálem, držíce se při tom za ruce tak, že vytvářejí předlouhé řetězy, jako by krásně a vhodně symbolizovaly jednotu lidstva, člověka se svými bližními.

Můj duchovní zrak spočívá nyní na areálu Osvětim I, kde se odkrývá velmi těžká temnota. Mnoho duší je pohlceno a uzavřeno ve svém světě, ze kterého nehodlají vystoupit, protože vůbec nevnímají přicházející Milost. Mnoho duší umučených a zabitých lidí se nedokázalo vyrovnat se skutečností, nepřijali ji jako Boží vůli, a po smrti upadly do bezvědomí; nyní vypadají jako mrtvoly. Takových duší jsou  tady desítky tisíc, povalují se všude možně,  a hlavně - duše při vědomí naházely do společného hrobu ty v bezvědomí. Ty duše, které upadly nejvíce do temnoty, stávají se doslova hladovými a pojídají „těla“ duší setrvávající v bezvědomí. Tak to vidí samy duše, které se staly duchovními kanibaly. Ve skutečnosti nemohou sníst duši jiného člověka, to ale ony nevědí, proto si vytváří takovou skutečnost podle svého nevědomého vědomí.

S dalšími nekončícími prosbami ke Kristu nejen ode mě, ale i od pomáhajících duší, se snažíme uvědomit zbídačené lidi i duše v bezvědomí  a přivést je k Milosti. S pomocí všech a Krista se nakonec pomalu vše daří a chce se zdát, že vše je na dobré cestě. Davy duší odcházejí v Milosti ze Země, počet zůstávajících se neustále snižuje.

Přichází Velikonoce a Velký pátek.

V Osvětimi už zůstává 3634 duší. Ovšem tyto duše jsou zvláštní, protože všechny patří dětem, které také zemřely za války za obzvláště traumatizujících okolností. Buď byly svědky vraždy svých rodičů, nebo na nich byly dělány pokusy s bolestí, mučení, znásilňování, nebo všechno dohromady. Tyto děti si s sebou do posmrtného světa odnesly ohromující pocit zrady od svých rodičů. Vyčítají jim, že je opustili, že je přivedli do světa, před kterým je neochránili, že mohou za jejich smrt, že jim přivodili neštěstí. Taková obvinění rodičů dětmi představují  opravdu těžký kalibr. Duše těchto dětí už nechtějí nic. Ničemu nevěří, nikomu nevěří, a nikdy už nechtějí zažít nic podobného. Nechápou, jak se to všechno mohlo stát.

Rodiče představují pro děti  bohy. A pokud bohové selžou, dítě nemá žádnou oporu a je vystaveno riziku smrti. Musím vstoupit mezi ně. Snažím se být co nejvíce Světlem a Láskou. Modlím se a prosím Krista za jejich duše.

Jakmile vstoupím mezi duše zemřelých dětí, stane se něco nečekaného. Všechny se najednou kolem mě shromáždí, vnímám jejich energii, jak na mně visí a chtějí cítit něčí blízkost. Proto neustávám v modlitbách, aby se na všechny dostalo Milosti v potřebném množství. Světlo se vpíjí do jejich duší. Všechny se mě snaží dotýkat  a sklánějí svoje hlavičky ke mně. Po chvíli po mně jednohlasně chtějí slyšet slib, že už nikdy se jim nic tak strašného  nestane. Jak jim mohu něco takového slíbit? Cítím, že by to nebylo správné ani pro ně, ani pro mě. Není mi z toho úplně dobře, přestože v obležení těchto dušiček mám pocit dobře odvedené práce. Ale tady je nemohu nechat.

„Vaši rodiče nechtěli umřít, přesto zemřeli. Nepřáli si vaši smrt, přesto se s ní musejí vyrovnat. Musejí se vyrovnat i s vaším odsouzením, přestože nic špatného neudělali. Nesuďte je. Vaši rodiče vás milují, protože jste jejich děti. Nemohou se s vámi setkat, protože vy, jejich děti, nechcete, protože jste je odsoudily. Nemáte jim odpustit, není co odpouštět. Dnes máte vědět, že vaše štěstí není jen v rodičích, ale především  ve vašem vztahu ke Kristu, k Bohu. Dnes můžete znovu zažít radost. To se máte dnes naučit a pochopit. Pojďte s Kristem odsud pryč, za svými rodiči a lepším životem.”

Na Bílou sobotu ráno se ženou  zjišťujeme, že pomoci se dostalo většině dětí, což nás těší, přesto ale zůstává ještě posledních 552 duší dětí, posledních duší  v Osvětimi. Přiznávám, že jsem bezradný, vyčerpaný, trochu otrávený nekonečnou prací. Ale nemůžeme práci nedokončit, to v žádném případě, zejména když jsou Velikonoce. Svěřuji se ženě s mým problémem, který neumím vyřešit. A ona přichází s prostou radou:

„Požádej nějakou ženu, ty děti potřebují cítit mateřskou lásku a bezpečí,” a sama hned pro ně požádá Prakrálovnu o pomoc.

Prakrálovna mě napadá také, proto se přidávám se svojí prosbou o pomoc dětem.

Když Prakrálovna stane před dětmi, všechny k ní plny údivu obracejí svoje tváře a spěchají ode mě k ní. Za několik desítek minut všechny děti mizí i se svojí novou průvodkyní mimo Zemi, aby začaly po 80 letech svůj nový šťastnější život.

Požehnané Velikonoce všem