Prázdniny pokračují

Třetí den prázdnin se opět setkávám s Matkou Zemí v Atlantidě.  Tentokrát ovšem vidím vše shora, z výšky. Pode mnou zeje obří prasklina v zemi, široká asi tři kilometry, hluboká kilometr. Vznáším se stále výše a vidím nyní její ohromující délku. Celý kaňon se táhne přede mnou do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Jeho obě strany od okraje na povrchu až ke dnu hustě v řadách vyplňují známé čtvercové otvory připomínající temná zasklená okna. Na dně po celé jeho šířce se pohybují nějací lidé, obyvatelé skalních domovů. Vznášíme se s Matkou Zemí ještě výše a až nyní z této perspektivy mohu přehlédnout celou vzdálenou zemi pode mnou. Ženská průvodkyně opatřuje mé optické vjemy svým komentářem:

„Nyní můžeš konečně vidět celé hlavní město Atlantidy. Ve skutečnosti této doby existují dvě hlavní města, která vypadají zcela stejně. Dvě proto, že nyní se o moc přou dva lidští vládcové. Každý z nich je přesvědčen, že právě on má větší podporu nehumanoidních temných mocných bytostí a že díky ní zvítězí nad svým soupeřem. Ani jeden ovšem neví, že oba hrají jen hru, kterou svorně řídí ti, jimž svými dušemi slouží.“

Ohromný kaňon pode mnou po několika desítkách kilometrů končí zvláštní stavbou na povrchu země. Vznášíme se ještě výše. Nyní se mému zraku otevírá neuvěřitelná podívaná. Stavba, kde kaňon končí, je postavena do tvaru nepříliš vysokého pravidelného pětiúhelníku (pentagonu) nepředstavitelných rozměrů. Navíc každý hrot úhlu budovy představuje konec dalšího stejně dlouhého obřího kaňonu. Všech pět zemských obydlených prasklin se tak soustředně sbíhá k pentagonu, kde končí. Zdá se, že z pětiúhelníkové megastavby vycházejí jako pět paprsků slunce. Uprostřed pravidelné stavby se nachází obrovská lesklá koule, nebo spíše polokoule, šedé barvy. Nestačím se divit.

„V kaňonech bydlí lidští služebníci temnoty, armáda, pracovníci města. Všichni jsou geneticky upraveni, aby nemohli při výkonu své služby selhat. V budově pentagonu žije a pracuje lidská vládnoucí elita. I tito lidé si nechali upravit svoji DNA, požívají velké důvěry a slouží věrně svému vůdci. Polokoule představuje vstupní bránu do podzemních sídel temných nehumanoidních bytostí,“ vysvětluje mi Matka země.

Na vlastní oči vidím, jak se polokoule otevírá od středu dvěma polovinami od sebe. Do jejích útrob nejdříve přilétá odněkud zprava vzdušné plavidlo zploštělého kruhového tvaru. Jakmile zmizí uvnitř, vylétají dvě další ven.

„Tito temní nehumanoidní obyvatelé Země odedávna nabízejí člověku moc, blahobyt, zdraví za oddanou službu a změnu v lidské DNA. Berou na sebe i lidskou podobu, aby se jich lidé nebáli. To oni skutečně vládnou světu, protože člověk jim chce sloužit. Bez člověka nemají žádnou moc. To oni rozehrávají hru tady v Atlantidě s lidmi, aby mohli ovládnout celou planetu, každého člověka na Zemi. To oni slibují každému z obou lidských vládců ještě větší moc za ještě větší zvěrstva, která budou páchat. To oni jim dávají do rukou své zbraně, aby zničili druhou polovinu Atlantidy, které vládne soupeř. A člověk se nechává zaslepit touhou po moci a nadřazenosti a těch zbraní použije. Předtím se ovšem ti, které si temní vzdušní letci vyberou, s nimi uchýlí do bezpečí jiných kontinentů nebo zmizí v podzemních útočištích a tunelech spojujících ostatní světadíly,“ obrací se ke mně duše Země, „pokračovat budeme, až budeš u moře.“

Zjevně ví, že se pozítří stěhujeme z východu Slovinska na západ k moři.

Šestého dne prázdnin se za úsvitu vypravuji na obhlídku okolí při pobřeží moře od Strunjanu kolem města Portorož. Matka Země mě vede pěšinou z kopců směrem k moři.  Netuším, kde se nacházím. Scházím dolů kolem jezírka Fiesa až k malé kamenité pláži, odkud lze pod skalnatým útesem projít až do Piranu. Tam ale nemám jít. Stojím čelem k moři, kochám se pohledem a občas pořídím nějakou nekvalitní fotku svým mobilem.

Vnímám nyní onu známou atmosféru těsně předtím, než přijde další duchovní zážitek. Jako v transu sleduji mořskou hladinu, protože mě k tomu má laskavá průvodkyně vyzývá.

Náhle se z moře velmi rychle vynořuje obří mužská velmi světlá zářící postava. Od kolen dolů zůstává ponořena ve vodě. Její záře vyniká v kontrastu s dosud potemnělou oblohou. V pravé ruce třímá svůj trojzubec, který nedává možnost pochybovat.

„Jsem Pos-Seidon,“ říká rychle směrem ke mně. To samozřejmě vím, protože se nevidíme poprvé. Vládce všeho vodstva a moří na Zemi.

„Vidíš, jak člověk zachází s mořem, vnímáš tu pobřežní temnotu,“ zahajuje svoji řeč ke mně.

„Vidím široký pás černé energie v pobřežních vodách,“ potvrzuji jeho slova.

„To vše je dílem člověka, jeho práce s technologiemi 5G. Všude po světě jsou pobřeží atakována těmito zhoubnými frekvencemi ze satelitů. Takto zničená voda ničí i veškerý život v ní, a to nejen zvířat v moři, ale také lidí koupajících se v mořích nebo žijících na pobřeží. Cílem je vždy podrobení člověka. Zvířata v moři hynou, nemohou se rozmnožovat. Pokud je lidé snědí, hynou s nimi. To vše mají na svědomí lidé, kteří v Atlantidě způsobili ekologickou katastrofu. Zacházeli s chemikáliemi a znečistili jimi podzemní vody, ty zase otrávili život v moři. Stejní lidé zničili Atlantidu podzemními výbuchy. Tyto exploze rozlámaly Atlantis na kusy a potopily ji.  Při tom ovšem uvolnily ohromná podzemní ložiska ropy, která měsíce vytékala do oceánu a přinesla katastrofu gigantických rozměrů. Vytvořila se ropná skvrna velká jako Atlantida, která zaplavila západní pobřeží dnešní Evropy a Afriky. Dosahovala až tam, kde teď stojíš. Tenkrát Středozemní moře bylo součástí Atlantského oceánu. Život v oceánu a na pobřeží téměř zmizel, a to nejhorší mělo přijít. Pachatelé katastrofy na radu svých temných vládců skvrnu zapálili. Vznikl tak ohromný požár moře a pobřeží a hustý černý dým, který zastínil slunce, se stal příčinou, že Země upadla následně do chladu. Katastrofa zničila život v oceánu. Lidé, kteří ji způsobili, dnes žijí a mají za úkol napravit své chyby. Ovšem tito viníci stejně jako v minulosti slouží raději sobě a temnotě, přestože v rukou třímají velkou moc nad lidmi. Pod rouškou ekologie a technologického pokroku prosazují opět své mocenské zájmy na úkor planety a lidstva. Jejich duše v sobě nesou úkol očisty a pomoci Zemi, ale oni ho nechtějí plnit. Jejich veřejné ekologické zájmy nejsou pravdivé ani správné. Naopak. Znovu si kladou za úkol zničit a ovládnout člověka, podrobit si ho, včetně jeho duše, a to trvale. Současnými nástroji útlaku a moci se tak stává ekologie a technologický pokrok v rychlosti přenosu dat. Pozemní zářiče 5G přinášejí také stále větší zhoubu nejen člověku. Vzpomínáš si na tu kočku u cesty?“ chrlí na mě vládce moří.

Před pár dny na procházce u termálních koupelí potkáváme kočku. Stojí smutně u cesty, po níž s dětmi jdeme. Se ženou si všímáme vytahané kůže na břichu.

„To má asi od koťat,“ říká žena.

Když ji míjíme, kočka se posadí a kouká upřeně na mě. Náhle se její asi 130 centimetrů velká ženská duše ukáže mému vnitřnímu zraku a povídá:

„Ano, porodila jsem tři živá koťata. Všechna po porodu umřela v důsledku ozáření 5G. Já mám ze stejného důvodu rakovinu.“

Prosím Krista, aby jí pomohl. Naše setkání s kočičí mámou končí. S vděčností se loučíme.

Pos-Seidon se na mě dívá, jako by se chtěl ujistit, že chápu, co mi říká.

„Člověk i v současnosti poškozuje nejen moře, ale zejména sebe a trvale uvrhuje svoje duše do otroctví a duchovní smrti,“ ukončuje naše setkání obří světlý muž s trojzubcem.

Až nyní mám napsat článek.