O duchovním léčení
Podstatou lidské duše zůstává i dnes lidský duch. Jeho původ pochází ovšem od Boha, a protože Bůh je Láska, je i lidský duch Láskou, která září jasným Světlem. Duše člověka tak ve své podstatě svítí ve stvoření a produchovňuje ho svojí světelnou přirozeností. Člověk se může nazývat Světlem od Boha.
Ovšem stvoření lidé vládnou mimo jiné svojí svobodnou vůlí, která se ne vždy shoduje s vůlí Boha. Pokud člověk dává ve svém životě přednost svojí vůli před vůlí svého Stvořitele, dobrovolně se vzdává ochrany Světla, vykračuje mimo světelný kužel, a jeho duše se začíná měnit a vyvíjet jinak, než by mohla v Boží vůli. Vždy, když člověk vymění Boha Stvořitele za svojí duší vytvořeného boha a začne se mu klanět, začínají problémy. Pokud lidé ulpí svojí duší na pomíjivosti a lidskosti, místo aby měli v duši na prvním místě víru, a tedy lásku k Bohu, jejich duše začínají tmavnout, těžknout, Světlo ducha se zahaluje, a pokud takový stav trvá dlouho, přicházejí zdravotní potíže, nemoci a smrt.
Aby se člověk uzdravil, musí odstranit ze své duše temnotu, která vznikla jeho nesprávnou vírou, nesprávnou láskou k pomíjivému, lpěním na konečném, místo jeho neustálé nepomíjivé lásky k Bohu; lásky, která tvoří podstatu člověka.
A tak lidé churaví, trpí, mučí se, souží a umírají. A co více; svoje nesprávné emoce, vycházející ze lpění, předávají dále svým dětem, vnukům a často i dalším generacím. A za tuto nesprávnou výchovu dětí, i jejich dětí, potom trpí ve svých dalších vtěleních nemocemi, špatnými vztahy s rodinou, zlým osudem, a podobně.
Jenže zbavit se vlastní temnoty v duši není vůbec snadné. Není jednoduché odhalit zdroj lpění a utrpení, a potom ho opustit. Aby něčeho takového byl člověk u sebe schopen, je nezbytné pro práci na své temnotě v duši tuto pozici umět opouštět. Barva sama pokoj nevymaluje, člověk musí přestat být barvou a stát se malířem. To lze provést ovšem jedině v lásce k Bohu, kdy vědomí opustí svoji horizontální pozici, zastaví čas, a vydá se vzhůru k Bohu. Čím silnější je lidské lpění, tím více tato změna bolí. Není ovšem nemožná. Vyžaduje dobrou schopnost sebe-diagnostiky, sebe-zapření a ochotu se všeho pomíjivého vzdát ve jménu lásky k Bohu.
V tomto lidském úsilí může významně pomoci duchovní léčení. To spočívá v Milosti od Boha. Světlo od Krista, (Kristus je Boží Láska), sestupuje shůry do duše člověka a její temnoty, vzniklé nesprávným lpěním, a proměňuje ji ve Světlo. Touto Milostí získává duše výrazně lepší šanci na vlastní nápravu, pokud ovšem nabízenou pomoc přijme a vydá se cestou Světla, cestou svojí přirozenosti. Duchovní léčení tak láskyplně pomáhá člověku překonat vlastní stíny a usnadňuje mu přirozeně duchovní práci. Ovšem zároveň každá Milost, každé odpuštění, vyžaduje a předpokládá nápravu a změnu omilostněného, aby dále už nehřešil proti Světlu, proti Lásce, proti Bohu. Člověk bývá ovšem tvorem těžko poučitelným, a tak se mnohé lekce musejí opakovat. Určitě stojí za zmínku, že od člověka, který mnoho dostává, se také mnoho vyžaduje. To znamená, že malé chyby dneška se stávají velkými chybami zítřka. Kdo chce jít vzhůru, musí počítat s větší bolestí při pádu z větší výšky.
V každém případě pomoc přichází vždy k připraveným, lidem ochotným se hýbat, kteří se o změnu již sami pokusili.
Duchovní léčení jako Milost od Boha snadněji pomáhá dětem a zvířatům. Děti mají k Bohu blíže než dospělí, proto se jejich duše snadněji a rychleji vracejí ke své lásce k Bohu, nejsou-li ovšem zatíženy přílišným lpěním předků.
Zvířata zase ve svých bezhříšných životech trpí pro svoje lidské majitele. Kus lidského utrpení berou na sebe a často mu podléhají. Tím lidem, zejména těm, s nimiž sdílí společný život, velmi ulehčují osud, ovšem za cenu vlastního zdraví a života.
Směřujme v každém okamžiku, nepřetržitě ve svém duchovním vědomí, k lásce k Bohu. Ta jediná je schopna nás osvobodit od lpění, které přináší utrpení, bolesti, nemoci a smrt.
Duchovní léčení představuje jednu z možností pomoci, kterou lidem na jejich cestě můžeme poskytnout.