Normandské poselství
Z impulzu přítelkyně na facebooku přijímáme výzvu duchovně prozkoumat normandské invazní pobřeží. Od Krista skutečně dostáváme úkol zaměřit se právě na tuto oblast a zjišťujeme zde přítomnost jednoho tisíce tří set třiceti sedmi duší, které čekají, až se jim budeme věnovat.
6. červen roku 1944 se stal posledním dnem života více než deseti tisíc vojáků, kteří se právě v den D vylodili s dalšími sto padesáti tisíci vojáky na francouzském pobřeží, aby zahájili jednu z největších vojenských operací všech dob.
Když si konečně vytvořím příležitost pro nerušenou duchovní práci, modlitbu, a zavřu oči, abych stanul duchem v Normandii, přidává se ke mně Kristus a společně se snášíme nad pobřežními rozbouřenými vodami Lamanšského průlivu. Takřka se v noční tmě dotýkáme hladiny moře, když náhle se trošku osvětlí naše bezprostřední okolí a kolem nás se v soustředných kruzích shromažďují všechny přítomné duše padlých vojáků z prvního dne invaze. Vnímám celou duší, že nikdo z nich tu není proto, že by potřeboval pomoci. Vládne zde ticho, pieta. Čekáme, až všichni zaujmou svoje místa, a jsem překvapen, jak málo prostoru potřebuje 1337 duší kolem nás. Nyní se stávám součástí tohoto informačního pole a jako jedním hlasem ke mně mluví všechny duše přítomných vojáků:
„Celou dlouhou dobu čekáme, až nám bude někdo naslouchat. Nemůžeme odsud odejít, ačkoli nám nic nebrání, protože zde chceme zanechat pro lidi poselství, poselství války. Všichni jsme byli vojáci, mladí, často ani ne dvacetiletí, plni nadšení a odhodlání bojovat za správnou věc, ochotni i umřít, když bude třeba, padnout jako hrdinové. Žili jsme velký smysl našeho života – vykonat dobrou věc pro svět. Šli jsme sem dobrovolně, za odměnu, nikdo nás nemusel přesvědčovat o smysluplnosti naší mise. Svět patřil nám, my jsme byli svět.”
S lehkostí a pochopením přijímám všechny informace, s Kristem stojíme stále uprostřed, obklopeni vojáky, a ti pokračují ve vyprávění, které v sobě nenese žádný patos; prostá slova, srozumitelné vyjádření všeho, co potřebují sdělit.
„Konečně přichází ta chvíle, okamžik vylodění. Skáčeme do vody a v plné zbroji se snažíme dostat co nejrychleji z moře na břeh a skrýt se někde před palbou. Jsme ostřelováni ze třicetimetrových útesů před námi, které musíme zdolat, a nemáme se kde schovat, nemáme na koho mířit, protože nevidíme nepřítele, jen bunkry se střílnami. Ještě jsme ani nevystřelili a už umíráme po desítkách během několika sekund; někteří z nás zanechají svá mrtvá těla na pláži a utíkají dále v plné výzbroji až k úpatí útesů. Tam se v náhlém tichu začnou vznášet, za pár okamžiků stojí na vrcholu útesu. Až nyní si všímáme něčeho zvláštního - iracionální lehkosti, s jakou jsme vyletěli nad útes. Z nového poznání a uvědomění skutečnosti vlastní smrti ztrácejí mnozí vědomí. Jiní z nás zůstáváme ležet na písku smrtelně zraněni, ale smrt nepřichází, ani si nepřejeme, aby přišla. Nervy drásající hluk ze střelby nahání všem děsivý, dosud nepoznaný, pohlcující strach. Naše válka ještě nezačala a my umíráme, umíráme strachem, umíráme, protože naše těla jsou rozstřílena kulomety a vnitřnosti nám pomalu vytékají z břicha. Bolest se plíživě po prvotním šoku hlásí o slovo a zaplavuje naše vědomí. Když si všichni postupně uvědomíme, že náš život na Zemi skončil, když začneme chápat, že jsme mrtví, aniž bychom začali skutečně žít, zmocňuje se nás všech bezbřehé nekonečné zoufalství, vztek a hněv, lítost a touha spáchat sebevraždu, přestože jsme mrtví, nutnost uniknout z této hrůzostrašné skutečnosti. Celou duší toužíme žít, ale někteří už vidíme, že to dále není možné, přesto se pokoušíme vnutit světu naši přítomnost, naši osobnost, máme přece právo na život. Ne, už nemáme právo na život a cítíme to postupně všichni čím dál silněji. Je konec. Co budeme dělat? Proč jsme vůbec tady? Proč jsme sem vůbec chodili? Proč jsme tedy vojáky? K čemu to všechno je? A začínáme zjišťovat a uvědomovat si, že vůbec na tuto možnost nejsme připraveni. Jak jsme si mohli jen ještě včera myslet, že jsme připraveni zemřít? Nikdo z nás není připraven zemřít. Nikdo z nás si nedokázal ani představit, co budeme muset zažívat. Nikdo netušil, čemu bude muset čelit, jaké absurdní probuzení nás čeká. Probuzení bez pokračování. Žádná budoucnost už neexistuje. Pro nás vše skončilo. Skončilo i to, co dosud nezačalo. Začínáme se rozpadat, naše já se zcela bortí, cítíme hanbu, ostudu, selhání, nepřipravenost. Náhle není žádný nepřítel na útesu, nikdy snad nebyl. Kvůli komu jsme tady? Za koho bojujeme a za koho umíráme? Každá částečka naší duše se chvěje v novém poznání. Jsme úplně sami v tomto velkém problému. Nikdo nám nepomůže. Jak s námi souvisí tato válka? Koho z nás válka zajímá? Všichni začínáme silně pociťovat bolestivou smrtící absurditu naší přítomnosti zde. Absurditu důvodů naší přítomnosti. Nic z války se nás netýká, nic není vzdálenější našim duším než válka. Válka nám přináší smrt nejen těla hmotného, ale dech smrti se vkrádá i do našich duší po smrti těla. Tento dech páchne, ale to cítíme a víme bohužel až teď. Smrt se kvůli naší účasti ve válce pokouší rozložit naše duše na tisíce malých kousíčků, krade nám vědomí, a my konečně chápeme, co jsme nevěděli. Proto toužíme jednomyslně varovat všechny lidi žijící dosud na Zemi v těle, aby se poučili z našich chyb a přijali za své, že válka není naše věc, není záležitostí člověka, je přímo v rozporu s lidskou duší a životem na Zemi. Kdo vede války, kdo chce vést války lidí proti lidem, kdo nutí lidi k válce, toho neposlouchejte. Zodpovědnost leží vždy v rukou každého z nás a jsme to my, kteří platíme svojí duší. My už nikdy do války nepůjdeme, ani násilím, ani za peníze, protože jsme mnohé pochopili a draze vykoupili svoje duše. Važte si svých životů, dokud ještě žijete. Po smrti bude pozdě.”
Poselství končí a všech 1337 duší se spolu s Kristem začíná pomaloučku vznášet, aby se konečně odebraly domů.