Modřín

Dnes se mi stala taková zvláštní věc. Normálně bych o tom nepsal, ale Kristovi služebníci si přejí, abych krátký článeček zveřejnil. Vlastně není ani o čem psát, jde spíše o trochu lyriky.

Prosluněné pandemické odpoledne mě svádí k nečinnosti a bezcílnému toulání lesem. Často chodím po cestě, u níž roste vysoký modřín. Nikdy si ho nijak zvlášť nevšímám, až dnes, jako by mi něco řeklo, abych se u něho zastavil a věnoval mu svoji vláčnou pozornost.

Na výšku měří určitě více než třicet metrů, stáří mu odhaduji na minimálně sto dvacet let. Stojím před ním a váhám, zda se vnucovat, když sám žádnou chuť komunikovat neprojevuje. Pod převysokým modřínem roste v loňské suché trávě několik malých smrčků. Ještě chvilku se rozmýšlím, zda mám se svojí duší vystoupit ze svého světa a vstoupit do říše rostlin. Nemám pocit, že o moji přítomnost tady někdo stojí. Přesto na zkoušku vysílám signál připravenosti k dialogu, ale nic se ze strany modřínu neděje. Jelikož čekám tuto situaci, nenechávám se pohltit zklamáním a chystám se pokračovat ve svém bezčasovém rozjímání v dalších lokalitách lesa.

Když vtom na mě malé smrčky sborově volají z pod modřínu:

„On na tebe čeká. On s tebou chce mluvit. On je rád, že jsi tady.”

Opravdu? Dívám se na mužskou bytost modřínu, asi tři a půl metru vysokého štíhlého pána v hnědém obleku s kloboukem. Znám tyto „duše” modřínů, nikdy se mnou moc nechtějí mluvit a bývají často nevrlí. Proto se jim nerad vtírám do přízně.

Slušně zdravím a čekám, co se bude dít. A ono nic. Přemýšlím, na co bych se ho měl zeptat. Nic mě ale nenapadá. Chvíli stojíme vedle sebe a pozvolna celou svojí duší začínám vnímat, že o sobě všechno víme, že si nemusíme nic říkat. Jako by vedle sebe stáli staří důvěrní přátelé. Ten pocit vyhodnocuji jako dokonalý. Veškerá slova by teď působila nadbytečně, až téměř urážlivě, protože by v každém případě snížila kvalitu našeho vztahu. A tak tu stojíme vedle sebe a zažíváme zkušenost prostého bytí. Vím, že on vnímá totéž. Necítím z něho žádnou potřebu mi cokoli sdělit, protože všechno tu už žije dokonalostí okamžiku, a já do něho jen nyní vstupuji. Čas přirozeně projevuje svoji genialitu tím, že si uvědomuje svoji zbytečnost a odchází k těm, kteří ještě i v této době spěchají. Od mládí zažívám okamžiky věčnosti „sám” v lesích. Proto i teď si vychutnávám tuto plnost prázdnoty.

Po dlouhé době, kdy i slunce viditelně na své dráze postupuje doprava k západu, se konečně odhodlávám alespoň ze zdvořilosti promluvit.

„Jak se ti tady žije, příteli?” směřuji přihlouplou otázku k modřínu.

„Žiju tady na Zemi téměř sto šedesát let. Teď tu stojím osaměle nad mýtinou a nade všemi stromky v dalekém okolí. Střežím tuto cestu, ukazuji její směr i hranice,” vysvětluje mi muž ve stromě.

„Cítím z tebe ovšem podivný skrytý smutek, přestože se naše setkání odehrává v tiché jemné radosti,” musím namítnout.

„Moje velké dřevité tělo dlouho ční nad okolím a stává se tak všem už z dálky dobře viditelným. Zákonitě dříve či později přijde někdo, komu bude vadit a kdo ho bude chtít odstranit. Však víš dobře sám, že tento osud čeká i tebe. Oba to víme, a proto tu dnes spolu stojíme v tichosti, že můžeme v radosti svůj úkol splnit. Tvoji soudci a popravčí teprve čekají na svoje narození na Zemi.”

A tím končí moje poetické odpoledne. Trošku mě zaráží, jak to ten modřín všechno může vědět…