Konec houbařů v Čechách

Dnešního dne mě Kristovi světlí služebníci posílají do lesa za houbami; nikoli ovšem za jejich sběrem. Mám získat informace pro další článek.

První houbou, kterou mám navštívit, je velká muchomůrka červená, o které vím, kde roste spolu s několika jinými menšími ve svém okolí.

Nejdříve mě na travnaté stezce „vítají” dvě malé červené kulaté a dosud nerozvité mladičké muchomůrky. Úmyslně píšu slovo „vítají” v uvozovkách, zaprvé proto, že mě nevítají, a zadruhé proto, že houby nikdy nikoho nevítají, jak zjistím později.

Zastavuji se s prosbou o setkání. Po chvilce, která je delší, než jsem předpokládal, se mému vnitřnímu zraku zjevuje u každé houby jedna maličká bytůstka. Obě převyšují svoji houbu, jíž oživují, o výšku svojí hlavy a nepřestávají v neustálém pohybu svýma rukama točit nad nerozvitým kloboukem. Nestačím se divit. Z malých kloboučků vychází jakýsi jemný, téměř neznatelný oblak světlého  prachu, který se trpaslíčci snaží rychlým pohybem svých rukou rozhánět po okolí.

Moc nevěřím svým očím a raději spěchám k původnímu cíli, velké muchomůrce. Už zdálky svítí svým doširoka rozevřeným červeným, bíle tečkovaným kloboukem. Asi metr od ní roste druhá, ovšem znatelně mladší muchomůrka. Soustředím se a prosím o setkání tu velkou.

Čekám a čekám. Po dlouhé chvíli vidím celou houbu zahalenou v oblaku žluto béžového prachu, téměř není vidět. Prach, prachová energie,  se točí velkou rychlostí, až vytváří vír a rychle se šíří mezi stromy až do vzdálenosti několika desítek metrů. Nad ní svýma malýma rukama točí její mužská bytost, oblečená v barvách podobných hmotné skutečnosti a s čepicí do tvaru špičky. Tento druh muchomůrek má vždy mužskou „duši”. Snažím se s ním navázat komunikaci a získat nějaké informace, ale on mě ignoruje.

„Ten se s tebou nebude bavit. Má moc práce a nezbývá mu už mnoho času.”, obrací se na mě jeho mladší kolega. Děkuji mu za vysvětlení a ptám se, proč to všichni dělají, protože i on, menší, točí svýma rukama nad kloboukem a rozhání oblaka prachové zrnité energie do okolí.

„To aby o nás všichni věděli.”

„A jaký je rozdíl mezi vámi a bytostmi rostlin?”

„My nemáme čas, na rozdíl od nich. Máme moc práce.”, neochotně sděluje jedovatá houba.

„A jak vnímáte člověka?”

„Člověka nevnímáme vůbec nijak. Nezajímá nás. Nemáme čas se jím zabývat.”, a pokračuje ve svojí  usilovné práci a odmítá se dále se mnou vybavovat.

S údivem pokračuji dále lesem v naději, že narazím na sdílnější houby jiného druhu. Jdu dlouho a Kristovi služebníci mi přikazují, abych pokračoval přímo směrem ke známému kaštanu. Cestou se rozhlížím v podrostu po houbách, ale vždy mě rádcové usměrní, abych se nezdržoval a pokračoval rychle a rovně po pěšině. Moje vědomí už delší dobu obtěžuje plný močový měchýř, ale pokračuji dále v naději, že brzy bude vhodná příležitost vykonat potřebu.

„Tady se vyčůrej.”, slyším osvobozující příkaz. Jelikož jsem zvyklý poslouchat, ihned konám. Ve směru prodloužené osy mé biologické stopy si náhle všímám tří vedle sebe rostoucích malých hřibů, praváků. Nebýt příkazu shůry, jistě bych je minul. Takto získávám příležitost ke komunikaci.

I v tomto případě se mému vnitřnímu zraku zjevuje u každého hřibu maličká bytůstka v práci na víření a šíření, tentokrát světlejší, prachové energie.

„Proč to děláte? Co je vaším úkolem?”, ptám se jich tří najednou.

„Naším úkolem je pomáhat zejména rostlinám nejen později svými mrtvými hmotnými těly, ale především tímto druhem energie. Rostliny nás potřebují a potřebují pro svůj život naši energii.”

Vidím, jak se obláčky světlého jemnohmotného prachu pomalu šíří borůvčím a trávou do širokého okolí a zasypávají rostliny a kmeny stromů, ale také jehličí na zemi.

Mám pocit, že mám jít dál; pokračuji tedy v cestě. Po několika stovkách metrů objevuji pár malých klouzků. Nabízí se mi stejná podívaná jako u praváků. Podobné je to i se suchohřibem. Poté zastavuji u pýchavek. Nečeká mě ovšem u každé maličká bytůstka, ale na pařezu v klidu polehává jedna větší bytost, pětkrát větší než pýchavka, celá bílá a veselá a vysvětluje mi, že pýchavky mají jednu společnou oživující bytost pro celou kolonii. Každý shluk pýchavek oslňuje můj vnitřní zrak bílým obláčkem energie se zlatavými třpytivými hvězdičkami.

Říkám si, že by bylo dobré potkat ještě bedlu. Na dohled od cesty, v dáli v lese pod vzrostlými smrky s borovicemi,  vidím po pár minutách několik tyčících se bedel různého stáří.  

Zajímavá podívaná se vyjevuje před mýma očima v jemném světě. Kolem menších, dosud zavitých bedel, běhají dokola dvě bytůstky a jsou v neustálém pohybu. Kolem větších a vyšších běhají čtyři bytůstky, dvě velké, dospělé, a dvě malé děti, bedlátka. Všechny obíhají proti směru hodinových ručiček a velmi se radují, jako by si hrály na honěnou. Při hlubším pohledu se mi zjevuje bílo-žlutá energie vycházející z konců bedel oběma směry, jako by byly trubkami, nahoru i dolů. Energie ze spodního konce zaplavuje půdu, šíří se mezi stromy,  a zůstává v ní jako nový světlý koberec. Druhým horním koncem bedel tryská energie vzhůru až k vrcholkům vzrostlých smrků a borovic a ulpívá na jejich větvích a jehličí, až vzbuzuje dojem pozlacených stromů.

„My, bedly, dáváme rostlinám a půdě novou energii a spojení s duchovními světy.”

Nedá mi to, abych se nezeptal přímo poblíž stojícího smrku. Zde je jeho vysvětlení:

„Všechny stromy a rostliny vůbec téměř umíráme vyčerpáním po náročném létě, kdy celou svoji životní energii musíme věnovat plodům a semenům pro zajištění dalšího nového života. Čekáme na houby a jejich energii, která nám přináší novou sílu a regeneraci, ale také zejména ochranu před nadcházející zimou a škůdci. Potřebujeme houby a jejich pomoc, protože jsou pro nás životně důležité. Houby mají velké úkoly a velmi málo času, protože žijí krátce. Proto jsou i jiného původu než my, rostliny. Člověk svým sběrem hub po lese velmi narušuje a ničí celý životní systém a cyklus v přírodě. Houby patří lesu, rostlinám a půdě. Půda je díky houbám také chráněna a především se stává výživnější, což usnadňuje naše přežití a kvalitu života. Houby a jejich oživující bytosti tvoří nedílnou součást naší rodiny přírody.”

Náhle si všímám osamělého keříku rulíku zlomocného. Jeho „duši” představuje vyzrálá dáma v dlouhém plášti, která už svým vyzařováním nutí kolemjdoucí k respektu a úctě. Čiší z ní laskavost i přísnost, neskutečná útěcha a léčení.

„Svým působením doplňuji pomoc bedel pro les. Léčím vše, kde rostu. I lidem bych mohla být velikou pomocí, kdyby se naučili se mnou jemnohmotně spolupracovat. Léčím duši a plodnost. Mohu zklidnit nervy, přinést duchovní pomoc a správný přístup k plodnosti a plození.“

Už se chystám odejít, když na mě tato mimořádná paní zavolá, abych se vrátil. Natahuje ke mně ruku a dává mi plnou dlaň třpytivé hmoty, její léčivé esence. Najednou vím, že si ji mám dát na srdce. Zažívám nepopsatelně krásný pocit úlevy. S vděčností se loučím a přijímám nutnost skončit navždy s houbařením.