Jak přesvědčit duši 4

V předchozích kapitolách jsme si podrobně popsali a analyzovali celý emoční proces a jeho sebe uvědomělé uchopení a zpracování. Dnes musíme nahlédnout mnohem hlouběji, pod úroveň obvyklých myšlenkových a emočních struktur, které, jak víme, si lze nejen uvědomovat, ale také cítit, nebo dokonce vidět jako konkrétní tvary určité barvy a velikosti na různých místech v těle.  To nejpodstatnější ovšem je, že tyto obvyklé emoce, spojené s konkrétními myšlenkami, někde vznikají, formují se do svojí podoby a POHYBUJÍ se, když nakonec, jsouce zbaveny našeho lpění, opouští oblast těla a rozplývají se.

Ovšem mnohem hlouběji v naší duši žijí svůj, našemu vědomí obvykle skrytý, život myšlenkové a emoční vzorce, které tu a tam vyplouvají výše do vědomí, kdy je můžeme právě naší bdělostí zachytit, identifikovat, a začít s nimi pracovat ve smyslu osvobození se od nich. Není to vůbec jednoduché a tato práce na naší duševní svobodě vyžaduje dosti velkou trpělivost a odvahu.

Naši vnitřní práci musíme začít představou založenou na skutečnosti, že naše duše je tvořena Světlem. Je důležité si uvědomovat, že toto Světlo pochází od Krista, protože skrze Jeho Milost a odpuštění našich vin proti Světlu můžeme najít spásu a osvobození nejen od důsledků našich vin, ale také od principu tvorby vin, hříchů. Naše provinění představují všechny Světlu neodpovídající myšlenky a emoce, se kterými se dnes ztotožňujeme nebo jsme se v nedávné či vzdálenější minulosti identifikovali, tedy jsme jim dávali energii k životu. Všechny myšlenky a emoce, jež neodpovídají Světlu, se vnitřnímu zraku prozrazují tmavší barvou, než září Světlo duše, a lze je tedy dobře pozorovat. Cílem tedy je zbavit se v duši všech tmavých skvrn, jež brání Světlu zářit v jeho přirozenosti.

Co je to za myšlenky a emoce, které svojí přirozeností odporují Světlu? S lehounkou nadsázkou lze říci, že všechny myšlenky a emoce jsou v rozporu se Světlem. Světlo od Krista je totiž ze své podstaty dokonalé a jakákoli myšlenka či pocit je pokusem tuto dokonalost znehodnotit. Slova a s nimi spojené emoce nám mohou pouze pomoci na cestě ke Světlu. Ve Světle jsou již zcela mimo hru. Velmi důležité je vědět, že velikým naším dobrovolným vzdáním se Světla jsou všechny myšlenky soudu, souzení. A je lhostejné, zda soudíme druhé lidi nebo věci, situace, apod. Vždy je rozhodující to, co cítíme. Naše souzení je vždy vybočení z proudu Světla, pokud se s myšlenkami a pocity ztotožňujeme. Lze dát ovšem sebe uvědoměle život myšlence souzení, tedy zůstat s vědomím ve Světle. Pak se s myšlenkou či emocí neztotožňujeme, protože naše vědomí je jinde. Tak můžeme žít skutečný život ve hmotě a zůstat přitom ukotveni duchovně ve Světle. Jelikož je Světlo od Krista zároveň Láskou, s takovým vědomím ve Světle neubližujeme ostatním lidem ani sobě. Tento sebe uvědomělý postoj nám umožňuje zůstat v proudu Světla, nevybočovat z něho a nevytvářet v duši temné, Světlu neodpovídající, struktury. Pokud si uvědomíme, že naše potíže mají svůj původ v našem dobrovolném odvrácení od Světla, ztotožnění se s něčím, co Světlo není, jedinou cestou k nápravě je naše vlastní úsilí o návrat vědomí domů do Světla. Potom všechny svoje myšlenky, emoce a činy nahlížíme z této pozice Světla, čímž zaujímáme postoj pozorovatele, tedy začínáme žít sebe uvědomělý duchovní život.

V této největší hloubce svojí duše, kterou se dnes zabýváme, ovšem nahlížíme dvojí klam. Zaprvé se nejdříve musíme tak hluboko vůbec dostat, což lze až po zpracování výše položených emočních struktur, jinak v sobě skrze hloubku ani nic nevidíme, neuvědomujeme si. A zadruhé, když už se do žádoucí hloubky vlastní duše ponoříme, musíme najít odvahu celou stavbu našeho vědomí zbourat a postavit jinak. To proto, že tyto naše vzorce představují velmi pevný falešný nesvětlý základ našeho vlastního vědomí o sobě. Doslova utvářejí celou stavbu našeho dosavadního života. Dosud nám nevadilo, že nestojí na světlých základech, že je stavba ve svých základech zcela temná, protože jsme to nevěděli. Pokud směřujeme ke Kristu a Světlu, musíme celou stavbu zbourat. Nezůstane vůbec nic. Zničit dobrovolně vlastní vnitřní život, který si často hýčkáme po mnoho životů, nás zasvěcuje do náročné alchymie.

Tyto přehluboko uložené emoční a myšlenkové vzorce mají, stejně jako jejich výše a blíže dennímu vědomí položení příbuzní, také svůj tvar, podobu a tmavou barvu. Ovšem vnitřnímu zraku neuniká podstatný rozdíl, a tím je absence pohybu. Ano, naše temné zkostnatělé základy duše se NEHÝBOU. Navíc zcela přesně kopírují anatomii fyzického těla. Například některým druhem strachu zcela zčernají konkrétní obratle, některé myšlenky na pomstu přesně zasahují tepenný systém a proměňují tepny v tmavě rezavé trubky plné rzi, a tak podobně. Takto poškozené části úplně bezostyšně tvoří základy našeho vlastního chápání a vědomí, na kterých dále stavíme svůj život.

Tyto hlubinné diagnostiky jsou ovšem zcela individuální a nelze je povšechně aplikovat. 

Na tomto místě hlubiny duše získáváme novou zkušenost poznání. Abychom celou svoji duši očistili a umožnili jí znovuzrození ve Světle, nepomůže nám jen schopnost nelpět, nepomůže nám sebe uvědomělý postoj jako u výše položených emocí.  V této hloubce jednoznačně už nabýváme poznání, že naše utrpení pochází z našich vin proti Světlu, proti Kristu, a že, a to je nejdůležitější, si sami nemůžeme pomoci. A až teprve zde se víra mění ve vědění, a my, stojíce bezmocně před důsledky svých vin proti Životu, dobrovolně a s plným vědomím prosíme Krista o Milost, o odpuštění našich vin proti Jeho nejsvětější vůli, proti Světlu, protože až nyní víme, že pro nás není jiné cesty spásy. Zároveň činíme pokání, že už nikdy nechceme vyjít z proudu Světla a že se budeme snažit zůstat čistí, že si budeme dávat dobrý pozor na každou myšlenku a emoci. Nejde nám už totiž jen o zdraví, ale o spásu od podstaty hříchů.

Tato naše vnitřní proměna může vést skutečně k Milosti a potom se před duchovním zrakem uděje skutečný zázrak. Naše temné pevné základové struktury duše se jemně pohnou. Velmi jemně. Setrváme v duchovním rozpoložení, trpělivosti a skutečné pokoře. Pozvolna se celá stavba pomalu rozvolňuje, až se zcela rozpadne a Světlo, podstata naší duše, může konečně zazářit.

Krok za krokem postupujeme v duchovní práci a vlastní vnitřní změně. Těžiště našeho života se mění, a co bylo dříve nemyslitelné, stává se tiše novou skutečností.