Ecce homo

04.12.2019 14:34

 

 

Informace pro dnešní článek přijímám od Kristových služebníků několik dní po dobu tří měsíců. Nakonec mi sdělují, že musím zajít ještě do lesa, abych získal ještě jiné, nezbytné pro zveřejnění v článku. Nejde totiž jen o informace, ale také o způsob jejich aktuální prezentace. Na podobě prezentace závisí jejich schopnost pomoci lidem, a to i z více než padesáti procent. Často bývá některý z textů leckde zveřejněn jen proto, aby oslovil nebo pomohl jen konkrétním třem nebo pěti lidem.

 

Krásné slunečné říjnové ráno mě vábí příslibem lesního ticha, samoty a radosti z očekávání dalších duchovních povinností a práce. Mířím k starému příteli v kaštanu a těším se na radostné setkání. Jaké mě ovšem vítá překvapení, když stromový přítel nezvykle pospíchá, aby mě rychle nasměroval k dalšímu postupu do nitra Země. Nenásleduje mě a nechává mě mizet ve tmě. I Plejáďané, jež míjím po cestě dolů, si zachovávají jakousi nucenou zdrženlivost, jako by naznačovali, že dnes mám jiné úkoly, než se s nimi vybavovat, a ponoukají mě v pokračování dále do hloubi naší planety.

 

Cesta se mi zdá být dnes nekonečná. V samotném středu podzemí, na vrcholu mého očekávání dalšího dění,  se ze tmy náhle vynořuje zlatá ženská bytost. Píšu úmyslně zlatá, nejen světlá, protože září  skutečně sytě zlatě.  Najednou vím, že ona je naší Zemí. Stojí tu přede mnou a vyzařuje z ní neuvěřitelná láska a obrovská zodpovědnost. Působí na mě trochu jako paní učitelka v první třídě základní školy.

 

Po krátkém seznámení a dostatku časového prostoru k prožití kouzla okamžiku začíná výuka. Pod její pravou paží se objevuje malé dítě, které lehounce svojí ženskou rukou přes rameno přikrývá, a jako by mi ho ukazovala, říká: „Podívej.”

 

Okamžitě v dítěti poznávám sebe, když mi byly tři roky. Vidím se barevně v nejlepším rozlišení. Znám ty modré tepláčky s náprsenkou připomínající montérky, flanelovou kostkovanou košilku zapnutou až pod krkem a bílé okopané sandálky. Hnědé delší vlnité vlasy ladí s velkýma tmavýma očima, z nichž srší radost. Usměvavá otevřená pusa jen doplňuje neklamné šťastné dětství.  Z tělíčka vyzařuje viditelná světlá dynamická energie a šíří se na všechny strany do vzdálenosti mnoha metrů.

 

„Ano, jsi to ty,” vysvětluje Země, „a ta záře, kterou vidíš, to není jen energie, to je láska.”

 

Připadá mi to všechno pochopitelné, samozřejmé a úžasné.  Ještě chvilku mi je dovoleno vychutnat si tento pohled na svoji  minulost a těšit se z něho.

 

Najednou obraz mojí minulosti mizí a jeho místo zaujímá jiný. Celý prostor po pravici zářící ženy a za ní je nyní obsazen stovkami jiných stejně starých tříletých dětí. Všechny vypadají stejně. Mají šedomodrou barvu včetně svých obličejů, žádné se nesměje a žádné nesvítí. Nemohu najít v žádném z nich kousíček světla. Jejich tváře zobrazují vnitřní smutek a strach.

 

„Toto jsou děti, ze kterých vyrostou dospělí lidé. Takových lidí je na Zemi většina,” pokračuje moje výuka.

 

„Většina lidí na Zemi nezáří, nenosí v sobě dostatek lásky;  lásky, kterou od Boha nepřijali. Do světa se rodí proto, aby se naučili  přijímat ji od svého Stvořitele a udržet si ji v duši.  Svoji lásku člověk nezískává od svých rodičů, ale od Pána Boha.”

 

Zůstávám v napjaté pozornosti a trošku rouhavě se divím, proč se tyto informace dozvídám od Země. To mi přece mohli říct také Kristovi světlí služebníci.

 

„Lidé bez dostatku lásky vstupují do svých osobních  vztahů s jinými lidmi. Aby mohl takový  vztah přežít a být perspektivní, musí se vždy v partnerském a zejména intimním vztahu setkat lidé stejné nebo podobné úrovně lásky. Člověk s malým množstvím lásky v duši nemůže žít společně s člověkem s velkým množstvím lásky v duši, protože tento rozdíl je jejich dušemi vnímán a nemůže vést nikdy k rovnocennému vztahu založenému na lásce. Proto se vždy k sobě přitahují jedinci se stejným potenciálem lásky v duši.”

 

„Množství lásky v duši dovoluje člověku projevit se i na tělesné, hmotné rovině. Čím více lásky zažívá v sobě duše člověka, tím méně touží po tělesném projevu a tělesnosti v intimním spojení. Velké množství lásky totiž vybavuje duši schopností velké samostatnosti a soběstačnosti, protože tělesné potřeby jsou transformovány do lásky. Potřeba tělesné lásky a zejména potřeba těla druhého člověka nabývá na irelevantnosti.”

 

„Menší, ale stále velké, množství lásky v duši nutí člověka do osobních vztahů s jiným pohlavím, a to i na tělesné úrovni. Takové množství lásky umožňuje člověku stále ještě akceptovat druhého člověka jako samostatnou bytost, respektovat ho a přistupovat k němu s láskou a úctou bez manipulace. Pokud se sejdou dva lidé vybaveni takovým  stejným velkým množstvím lásky v duši, dávají základ perspektivnímu vzájemně obohacujícímu vztahu s možností dát život svým dětem. Aby mohly na svět přijít nové duše jako děti, potřebují ke svému životu v těle určité minimální množství lásky svých rodičů. Ta je zajištěna a projevena potřebou heterosexuálního vztahu.”

 

„Malé množství lásky v duši člověka se obecně projevuje sklony k promiskuitě a nebo také homosexualitě. Neschopnost milovat druhého člověka takového, jaký je, vede mimo jiné k odsudkům, manipulaci, závislosti a lpění na vztahu, žárlivosti, pocitům méněcennosti, jež jsou často kompenzovány vybroušením rozumu  téměř k dokonalosti. Vztahy lidí s malým množstvím lásky v duši tak nemohou být založeny na lásce a neměly by dávat možnost přivést na svět děti a vychovávat je. Míra nelásky se nutně projevuje v přímé úměrnosti k sobectví. Partnerství bývají založena na momentální vzájemné výhodě a schopnosti tolerance či strpění bez lásky. Neustálá nespokojenost, pocity nenaplnění a hledání ideálu by mělo vést k bezpodmínečné lásce. Všechny projevy nelásky člověka se ukládají v Zemi a přímo ji ovlivňují. Proto se dnes potkáváš se mnou.”

 

„Je lhostejné, jakou sexualitou člověk žije, protože i člověk s malým množstvím lásky v duši může svým duchovním úsilím, odstraněním lpění,  udělat rychlý a velký duchovní pokrok, a potom ten, který stál vzadu, bude první. Naopak lidé s větším množstvím lásky v duši ji nemusí v sobě nijak rozvíjet,  mohou z ní mnohé ztratit a padnout. Sexualita představuje momentální indikátor duchovního stavu člověka a jeho vztahu k Bohu. Hlavním problémem zůstává neochota ke změně, nevůle se pohnout, a potom zejména lpění na samotném sexuálním životě. Toto lpění na sexuálním prožitku přerůstá v hlavní opěrný bod duše a tím člověku velmi duchovně škodí, stejně jako všechno, co člověk v duši povýší nad svoji lásku k Bohu. “

 

„Války mezi lidmi, obzvláště ty ve dvacátém století, přinášejí utrpení i dlouho po svém skončení. Nejenže spousta lidí ztrácí navždy svoje blízké a milované, mnozí, a jsou jich miliony, si procházejí doslova peklem na Zemi, zejména v koncentračních táborech, kdy jako svědkové vražd ostatních lidí a nebo i své vlastní smrti, vnímají velmi silně nesmyslnost, zbytečnost a tragičnost svých soudů. Tyto pocity ze zkušeností ústí do výtek a rozhořčení  vůči Bohu. Takový nesprávný duchovní přístup velmi dramaticky snižuje množství lásky v duši člověka a předurčuje ho dalšímu životu v homosexualitě. Války a jejich utrpení doslova plodí homosexualitu, protože už svým vznikem člověku ukazují jeho nesprávné lpění, a ve svých důsledcích jeho odklon od lásky k Bohu. Proto je nezbytné, aby už malé děti ve svých rodinách byly rodiči, a v základních  školách svými učiteli, vedeny a vychovávány k lásce k Bohu, která je skutečnou vírou v Boha. Na těchto nutnostech stojí i hlavní přínos učitele národů, Jana Amose Komenského, lidstvu. Ty jsi ho znal dobře, když žil na Zemi, a přesto vidíš, jak je pro člověka složité uvědomění souvislostí a správné pochopení duchovních skutečností. Už malé děti musejí chápat, že v jejich životě má první místo Bůh a jejich láska k Němu. Tím jejich duše zůstanou chráněny před pádem, protože nebudou na místě svého Stvořitele uctívat nic a nikoho jiného. Tím si zajistí ochranu před důsledky lpění, jež vždy vede duši do propasti.”

 

„K tomu je třeba, aby děti měly kvalitní rodiče a učitele zejména v mateřských a základních školách. Autority dětem musejí vždy ukazovat na vlastním příkladu lásku i v případech, kdy dítě z nějakého důvodu zlobí, neposlouchá, neučí se, chová se nevhodně, nebo dostává špatné známky. Rodiče dětí žijí jedinečnou příležitost pochopit, že lásku mohou ve svojí duši zachovat v každém případě a za všech okolností. Zřídka si ovšem dopřávají poznání z takové zkušenosti. Dítě lze pokárat, potrestat, ale vždy by mělo cítit z rodiče lásku. Toho lze docílit jedině za předpokladu, že se rodiče nebudou ztotožňovat s pomíjivou skutečností, budou usilovat o duchovní cestu a směřovat k lásce k Bohu. Podobnou nesamozřejmou vnitřní kvalitou musejí být ve výchově a vzdělávání dětí obdařeni i jejich učitelé a vychovatelé. Dítě musí vnímat celou svojí duší nepřetržitou lásku jako kvalitu života ze svých učitelů. Ta jim zůstane živoucím příkladem a důkazem, že lze milovat kohokoli a kdykoli, protože láska, lidská kvalita a podstata od Boha,  nemá žádná omezení ve hmotě.  To vyžaduje od pedagogů velikou duchovní vyzrálost, která se nevyučuje na pedagogických fakultách. Proto má být dbáno na pečlivý výběr učitelů a vychovatelů dětí. Děti vychovávané láskou a láskou k Bohu se budou vyvíjet správně, a i takové, které přicházejí na svět s nedostatkem lásky v duši, mohou správnou výchovou v rodině a škole svůj osud rychle a úspěšně změnit. Tím se naplňuje i Komenským uvedený smysl života, a to v práci na zušlechťování sklonů. S tím je třeba začít od nejútlejšího věku dětí, aby nepropadaly zvyku tonout v negativních emocích, pramenících ze lpění na pomíjivosti, namísto směřování lásky k Bohu. Cílem vzdělání se nesmí již nikdy stát vzdělání samotné, nýbrž lidskost směřující k Bohu.”

 

„Malé množství lásky v duši je jako panoramatická fotografie, úzká, široká, neplastická, ve 2D rozlišení.  Duše, která si osvojila bytí s větší láskou, žije  i rozličnou hloubku života. Mateřská láska potom obohacuje život člověka o další rozměry, které jsou v nižším rozlišení neviditelné, a tudíž nepochopitelné. Ovšem cesta člověka nekončí ani u mateřské lásky. Teprve až člověk opustí pohled na svoji lásku se všemi jejími hloubkami, až přestane být pozorovatelem vlastní lásky, stane teprve v cíli své duchovní pouti. Tehdy se totiž sám stane Láskou, Světlem, které dostal od Boha jako svěřenou hřivnu, aby s ní hospodařil. Potom předstoupí před svého Věřitele a bude vědět, že svůj úkol zvládl, protože ten, kterému Bůh v minulosti svěřil nejvzácnější majetek, už není.”