Budiž Světlo

Dnešní krásný mrazivý, avšak slunečný den mě vytahuje z domu na neplánovanou procházku. Nemám žádný úkol po cestě, proto si užívám slunce a nechávám se ovládnout dobrou náladou.

Na dně údolí na kraji louky se za chůze, aniž zastavuji, zdravím s kaštanem. Nevnucuji se do přízně a pokračuji přes údolí k protilehlému lesu, když si náhle všímám, že ze slunce, jež mi svítí do očí, se přede mě na zasněženou louku snáší několik Solonů. Je jich asi dvanáct nebo patnáct a všichni stojí čelem ke mně a čekají, až mi dojde, že jim mám věnovat pozornost.

Když konečně chápu, že přišli kvůli mně, slyším jejich sborový hlas:

„Pojď s námi, chceme ti něco ukázat.”

Ochotně se svým duchem mísím s jemnými mimozemšťany, vstupuji mezi ně.

„Poletíme spolu odsud pryč,” zní ke mně překvapivá oznamovací věta, protože nevidím žádný dopravní prostředek. Jako by slyšeli moji vnitřní námitku, odpovídají:

„My nepotřebujeme ve sluneční soustavě k pohybu létající lodě jako Plejáďané.”

„A co já?” snažím se zpochybnit jejich vysvětlení.

V ten okamžik mnou neznámá síla pohybuje vzhůru a za moment už všichni stojíme ve Slunci, v observatoři naší soustavy. Tady už jsem byl, poznávám to tu, a nepřekvapuje mě zatím nic.

„Podívej se pořádně, co vidíš?” jsem svými světlými přáteli vyzýván k pozorování našeho kousíčku vesmíru.

Přehlížím jednotlivé planety našeho solárního systému. Vše se jeví tak jasné a na dosah, jako na dlani. Pojednou si všímám, že nějak nemohu najít Zemi, nepoznávám její nezaměnitelné barvy. Místo Země vidím planetu obalenou temnou vrstvou, která mi připomíná černý včelí roj. Nic z naší Země není vidět, ani kousíček, vše neprodyšně zahaluje pulsující temnota a do celého viděného vesmíru vysílá nepřeslechnutelný děsivý rytmický zvuk, jako by každou sekundu hluboký basový mužský hlas velmi silně sténal: „Hu..Hu..Hu..Hu..”

V životě jsem nic takového neviděl, ani neslyšel, a když se nyní ze Slunce dívám na okolní planety, všechny se mému vnitřnímu zraku teď ukazují ve svých jemných živých formách s obřími lidskými tvářemi. Poznávám Marta, Jupitera i Saturn, a dokonce i Pluto s jeho oživující výjimečně ženskou bytostí. Jen pro sebe si říkám, jestlipak i Slunce, přestože není planetou, je oživováno nějakou svojí bytostí. Ani nečekám odpověď, a také žádná nepřichází. Avšak po půl minutě se všude kolem mě rozezní zvučný mužský hlas:

„Jsem Chronos,” ale ten tón ke mně nezní jako představení, spíše jako shovívavé vyjádření připomenutí a pochopení, že mně jeho jméno mohlo po stovkách životů vypadnout z paměti.

Všechny bytosti planet s vážnými výrazy ve svých tvářích sledují Zemi zahalenou v temném obalu, jako by se celá naše sluneční soustava zastavila ve svém nekonečném pohybu a jediným středobodem zájmu se stává Země. Někdo z vesmírných bytostí ke mně mluví:

„Temnota zesiluje svoje působení a používá veškerou svoji moc. Cítí, že se člověk duchovně probouzí, a tak ji může ohrozit. Proto se snaží zničit duchovní sílu člověka ještě v zárodku. Čím silnější je působení temnoty, tím více se člověk může probudit ve svém duchu, pokud jí nepodlehne.”

A opět mnou pohybuje síla od Slunce směrem k Zemi, a zase mě Soloni vyzývají k pozorování naší domoviny z bližší vzdálenosti. Tu vidím, že z nitra Země, z místa, kde tuším její jižní pól, začíná pomaloučku tryskat gejzír či vodotrysk hustého sněhobílého Světla. To proráží temný obal, rozšiřuje se kruhově do průměrové vzdálenosti asi pěti tisíc kilometrů a vytváří tak kruh Světla, který umožňuje Zemi dýchat, spojit se s okolním vesmírem, a alespoň v tomto prostoru vítězit nad temnotou.

Znovu jsem vyzván Solony k soustředění své už dost překvapené pozornosti. Po chvíli se tento bíle Světlý kruhový prostor z oblasti Antarktidy dává do pohybu Atlantikem, postupuje Jižní Amerikou až k rovníku. Celou nově obsazenou plochu ihned zbavuje temnoty.

V tomto bodě moje pozvání od Solonů končí úkolem popsat ho v dnešním článku.